A drop of feelings

nvm

vlastimil — Mon, 10 Mar 2008 20:06:55 +0000

window.location.replace(„http://www.seznam.cz“);

K střípkům přibývá další.

vlastimil — Wed, 13 Feb 2008 09:02:40 +0000

Tuto básničku jsem napsal teprve před chvílí. Tak trochu se vlastně odkazuji na první článek z názorů, ve kterém jsem se zde zpovídal.

Jméno jsem nevymyslel, pracovně zůstává

1+1

Netuším,
kolik toho ještě mám dokázat
-osud pokouším,
tím víc čím toužím se tě dotázatZda nežiji jen ve snech,
přece osud je křižovatkou cest spletitých.
Žiji ve fantazie výplodech?
Když vůbec ne namátkou
nenacházím odpověď otázek letitých.

Otázek, zda je možné během vteřiny vykouzlit
obrázek, na kterém je možno city zachytit
a přitom karty na stůl vysázet
- bez otázek esa na stůl karty položit
že možná že za měsíc a ne za pár let
objevím u sebe na zdi ten obrázek.

V sázky svět však neotáčím,
neboť nic není jisté
- přes náznaky touhy čisté
dobývám Tě, i když nemám čím.

Je jisté, že před tím, co mám na ústech ani matematika klobouk nesmekne
- a ne, že ne.

Tak najednou jedna a jedna dvěma nejisté se zdají,
ptej se proč- hned ti odpovím:
že cítím se jak kdyby mne na cestu vesmírem vypravil kolotoč
a na řetízkovém sedátku sedím a ryby lovím.
Tak takto se ty nesmysly mají.

Vím však, že když se sečtou ty dvě čísla zvaná jedna,
nebude matematika vědcům nic platná.
Víš, že ty počty píšeme sami – a jsou to čísla reálná
a když tomu dáme víc, tak budou celá a nevratná.

Jsi tím, kdo mě v těchto počtech tvrdí,
tak vím, že bez té tvé jedné se ta moje nule rovná.
A ať to ví třeba po stech lidí,
té naší se žádná rovnice nevyrovná.

Netuším, zda žiji ve snech, ve kterých kouzlím otázky.
V nich hrady v oblacích nestavím a nevrhám se do sázky.

Ztráty a nálezy

vlastimil — Wed, 13 Feb 2008 08:58:12 +0000

Před pár týdny jsem na téma ztrát a nálezů začal uvažovat, a dospěl jsem k názoru, že jsem asi jedním z těch lidí, které nemůže štěstí potkat, jelikož pořád vše kolem sebe ztrácejí a za nic z toho nepřijde adekvátní náhrada. Až teď jsem si uvědomil, jak sobecky jsem jednal.

Abyste pochopili, nenapíši zde svůj příběh „zklamání“ pro to, abych si vylil srdce, ale abych ukázal ostatním, že když se na všem dokáže najít aspoň jedno malé pozitivum, tak nakonec může být daleko větší, než si ze začátku připouštíme.

Můj příběh začíná něco málo před letními prázdninami. Dozvídám se, že jelikož jsem profesorce z matematiky krajně nesympatický, budu dělat ke konci srpna reparát. Tato ne – zrovna optimistická zpráva mě nutí k abnormální přípravě, jelikož nechci ztratit rok opakováním již skoro dokončeného ročníku. Prázdniny jako by neexistovaly, snad jediným pozitivem bylo že jsem se po dlouhé době dobře vyspal. Až na noc před zkouškou. Zpocený v černé košili jsem,byť pomalu, vyřešil příklady, načež se mi dostalo odpovědi že nepokročím, jelikož mi to matematicky nemyslí. „Skvělé“, pomyslel jsem si. Opakovat ročník ve stejné škole bylo nemyslitelné, za třídní profesorku bych dostal přesně tu milou paní, která mě měla tolik ráda. Hned jsem se tedy začal shánět po jiné škole (gymnáziu), kde by mě přijali do druhého ročníku. Dalo to práci, ale nakonec jsem se dostal bohudíky na novou školu, kde jsem nyní snad o 100% spokojenější, než na té předchozí. Jediné, co mi občas chybí, jsou lidé, se kterými jsem strávil dvě nádherné, byť náročné školní období, musím podotknout, že s mnohými se doposud vídám.
Do třídy jsem se aklimatizoval vcelku rychle a lidé, které jsem zde potkal, mne ubezpečili o tom, že jsem se dostal na místo, kde se mi bude určitě moc líbit. Z této první ztráty jsem vyšel ač draze, přesto vítězně.Netrvalo dlouho a ve třídě se začali objevovat noví žáci, a mezi nimi jsem potkal vlastně důvod, o kterém Vám píši. Jednalo se o jednu moc milou slečnu (a jedná). Zpočátku jsem jí nevěnoval toliko pozornosti a vlastně mě ani nezajímala. Myslel jsem na jinou, tudíž mi byly ostatní dívky takřka ukradené. Poté, co jsem dostal od mé vysněné dívky facku v podobě odmítnutí mojí přízně, jsem konečně otevřel oči. A z dívky, která seděla zpočátku tiše v první lavici se vyklubala veselá slečna,
se kterou jsem po lehkém oťukávání začal trávit téměř všechen svůj volný čas. Cítil jsem se neobyčejně šťastný. Nejen na společné obědy, které se protahovaly do úctyhodných tří hodin, ale i mimo ně, jsem ji dokonale poznal a i teď poznávám, jak krásný člověk to je. Ale – nebyl bych to já, abych si vše nevyložil špatně. Kouzlu oné slečny jsem propadl a jeden den jsem jí to dal najevo. Přišlo mi samozřejmé, že z toho jak jsme se vůči sobě chovali, že vztah z našeho přátelství, by byl nejkrásnějším řešením na světě, téměř pořád jsem na ni myslel a kdykoliv jsem ji viděl, topil jsem se v jejích hlubokých tmavých očích. Ale tím dnem, kdy jsem se dozvěděl fakt, že jsem člověkem co toho o ní ví nejvíce, a je jejím skvělým přítelem, se mi vlastně i trochu změnil život na několik týdnů dopředu. Ne-že bych nebyl zklamaný, topil jsem se v depresích a jak jí, tak sebe, tak Boha, ve kterého nevěřím, jsem se ptal, proč to nejde? Proč nemohu být šťastný? Zkrátka – byl jsem na nejlepší cestě do blázince, nebo minimálně k tomu, abych se přiřadil do dlouhé řady černých bisexuálních patek na hlavách, které se zvou emo. Nakonec jsem si uvědomil, že danou slečnu trápím a ztrácím jako přítele, což kdyby se stalo, nevím, jak bych zareagoval a jestli by to vůbec bylo dle zdravého rozumu. Omluvil jsem se, i když jsem věděl že moje pocity k ní neuhasnou, a ona to ví taky. Přesto se s ní dál vídám, získal jsem její přátelství, i když mě každý den bolí fakt, že z toho nebude nic víc. Nejhorší je, že si ten fakt nepřipouštím a je na mně vidět, že se snažím, ač nepřímo a tak, abych neurazil. Tak pokračují seance u čaje a společné konverzace, a tento nález v hromadě ztrát, nález nejlepšího přítele, je pro mě největším, jakého jsem mohl dosáhnout.Co na tom, že to nejde? Nic není nikdy ztraceno. Záleží hlavně na mně, jak se k věci postavím. A pokud se sebou udělám něco, co ze mě udělá lepšího člověka v očích toho druhého, tak budu nejšťastnějším člověkem na světě.

I když lze vnímat naše prohry černě, musíme si uvědomit, že i Pyrrha vyhrál, přestože ztratil armádu.

Let’s get started!

vlastimil — Wed, 13 Feb 2008 08:55:10 +0000

Počínaje dnešním dnem se na webové galaxii blog.cz objevil nejméně jeden „kousek“, který by snad měl zaujmout vaši pozornost (pochopitelně mluvím o tom svém).

O čem se zde bude psát? Zkrátka: bude toho hodně – Obsah se bude měnit podle mé nálady, vložím sem jak nějaký útržek ze své sbírky poezie, tak sem napíšu například nějakou svoji příhodu, která se mi kdy stala, a jaké poučení jsem si z toho vzal. Simple – ostatně, zdaleka nebudu první ani poslední, kdo se bude na internet takto angažovat.

Budu rád za každý komentář, neboť hlavním důvodem proč sem píšu je ten fakt, že bych se rád veřejnosti svěřil s věcmi, které jsou dle mého názoru důležité. I když zde někdy napíšu článek o tom, jak je co depresivní, nestrpím aby se zde srocovaly individuality typu EMO, které zavrhuji. (Pro deprese je na světě místo, s tím souhlasím, ale nesmíme v nich plavat, ba ještě hůř – vyžívat se v nich)

Na závěr tohoto krátkého úvodu vás zde chci srdečně přivítat s díky za čas, který těmto stránkám věnujete.

Saint Patrick